Zbylá část dne utekla bez problémů a Elena většinu toho
času strávila s Evelyn, jejíž nevinné nadšení i rostoucí sebevědomí v její
schopnosti byly příjemným odpoutáním od temnoty, která se vznášela na
horizontu. Po odpoledni, které se sestrou strávila, měla docela dobrou náladu –
než před domem narazila na Santiaga.
„Hodláš mi říct, co se tu sakra děje?“ zeptal se jí
detektiv. „Co se to ráno stalo na tom mostě?“
Eleně se sevřely vnitřnosti a založila si ruce na prsou. „Přece
víš, že už ti nemůžu říct všechno.“
Santiago měl v očích vypočítavý výraz, postavil se
do stejné pozice, v jaké stála ona a opřel se o zásahové vozidlo, které ho
odvezlo z mostu a dopravilo ho i do Andělské Enklávy.
„Takže teď už nejsi jedna z nás, Ellie?“
„To je podpásovka.“ Věděla, že tahle věta jednou přijde,
jen nečekala, že to bude takhle brzo, a že ji řekne zrovna on. Od Santiaga by to nikdy
nečekala.
„Ale jo, jestli potřebuješ konkrétní hranici – tak už
nejsem jenom lovkyně. Jsem družka archanděla.“ Připadalo jí zvláštní slyšet se
ta slova říkat, ale vybrala si a za svou volbou si hodlala stát.
Detektiv poodešel od auta a spustil ruce k tělu. „Asi
si mě zrovna postavila nohama zpátky na zem.“
Chtěla ho chytit za ramena a zatřást s ním. „Proč se
chováš tak nerozumě? Nikdy ti nevadilo nechat Spolek, aby se s upírama vypořádal
po svym.“
„Na tomhle mi něco nesedí.“ Výraz jeho tváře byl
tvrdohlavý a v jeho šedém strništi se odrážely sluneční paprsky. „Nechci, aby
se z našeho města zase stalo bojiště.“
„A ty si myslíš, že já něco takovýho chci?“
„Ty už nejsi člověk, Ellie. A já už neznám tvoje
priority.“
Jeho slova nebolela jen proto, že byli dlouhá léta
přáteli, ale také proto, že když se vrátila zpět do města, tak jí vřele přijal
zpět. Zaťala ruce do pěstí a úmyslně si z tváře vymazala veškeré emoce. „Tak
to jsme si kvit, protože já už tě taky nepoznávam.“
Měla za to, že sebou cukl a byla si téměř jistá, že se jí
chystal něco odpovědět, ale místo toho nasedl do zásahového vozidla a práskl za
sebou dveřmi.
Teprve když bylo jeho auto z dohledu, se
předklonila, protože si připadala, jakoby dostala ránu pěstí. Snažila se to
rozdýchat, pak se narovnala a zamířila do domu, aby zavolala Venomovi.
Potřebovala si na někom vybít svou agresi a tenhle upír ji uměl perfektně
vyprovokovat – a to bylo přesně to, co dnes potřebovala.
Nejen, že na ni měl Venom čas, ale také měl sakra provokující
náladu. Výsledkem toho bylo, že večer padla do postele vyčerpaná, otlučená a
samá modřina.
Když se k ní Raphael přidal, pozvedl nad jejím
stavem obočí.
„Z jakého důvodu tady dnes byl ten smrtelník?“
Samozřejmě, že se to dozvěděl. „Chtěl si promluvit o
případu.“
Následovalo zlověstné ticho, které bylo hlasitější, než
jakákoli vyřčená slova. Elena praštila pěstí do polštáře a přetočila se na bok.
„Nebylo to nic důležitýho, ne v porovnání s ostatníma věcma, co se
zrovna dějou.“
„Tak se zeptám toho smrtelníka.“
Raphael ležel na zádech, Elena se zamračila a přetočila
se tak, aby se na něho mohla zpříma podívat. „U mě s vydíráním nepochodíš.“
Založil si ruce za hlavu a zadíval se na ni modrýma
očima, ve kterých se nebezpečně zablýsklo. „To nebyla planá výhružka.“
Pevně zaťala ruce do pěstí, až jí z nedostatečného krevního
oběhu zbělaly.
„O nic nejde!“
Stále ji bez jediného mrknutí sledoval.
„Fajn.“ Plácla s sebou na záda a zírala do stropu. „Je
to… těžký bejt rozpolcená mezi dvěma světy.“ Jakmile to vyslovila nahlas, její
hněv se rozplynul a nahradila ho daleko bolestnější emoce – byla stísňující,
ostrá, bodavá a usadila se jí přímo na srdci.
Raphael se vedle ní nadzvedl a zapřel se o loket. Do čela
mu spadalo pár pramenů vlasů. Tomu pokušení se nedalo odolat a Elena natáhla
ruku a projela prsty skrz jejich hedvábnou půlnoční čerň.
„Předtim jsem ti to neřekla,“ pokračovala, protože se ta
slova chtěla vydrat ven, „ale Beth mi něco řekla. Řekla mi, že ona umře a já
budu pořád naživu.“ V očích jí pálily slzy. „Raphaeli, já bych neměla přežít
svojí mladší sestřičku.“
„Ne, neměla.“ Odpověděl jí vážně. „Ale měnila bys? Vzala
bys to všechno zpět? Nás?“
„Ne. Nikdy.“ Odpověděla okamžitě. „Ale to neznamená, že
mě nebolí představa toho, že jednou budu stát nad jejím hrobem.“ Její kontrole
unikla jediná slza, která se jí skoulela po tváři.
Raphael se k ní naklonil blíž a rty se dotkl těch
jejích. „Tvé srdce smrtelnice ti způsobuje tolik bolesti, Eleno – ale zároveň
tě dělá tím, kým jsi.“
Pak jí věnoval polibek, který ji připravil o dech. „Dám
ti sílu, kterou budeš potřebovat, abys unesla tíhu nesmrtelnosti.“
V minulosti se jí už dotýkal různými způsoby, ale
téhle noci se jí dotýkal s něžností, ze které jí pukalo srdce. Slíbal jí z tváře
slané slzy a jeho rty byly tak neústupné, tak něžné. Cítila je na tváři, na
čelisti na ústech. A jeho ruce, ty mocné, nebezpečné ruce…
Nikdy s ní nikdo nezacházel s takovou exkluzivní
péčí. Nikdy se necítila tak opečovávaná. A přesto ji nakonec tento archanděl,
který ji spatřil v okamžiku, kdy byla nejzranitelnější, nazval ‘Svou Válečnicí’.
S těmito slovy upadla do
hlubokého, bezesného spánku a pod dlaní cítila Raphaelovo silně a stabilně
bušící srdce.
Raphaeli.
Jakmile zaslechla ten šepot, probudila se. Okamžitě se
rozhlédla a spatřila svého archanděla, spícího na břiše. Jeho úchvatná křídla
byla roztažená do stran a sahala až přes její tělo - napadlo ji, že to dělal
velice často. Při vzpomínce na něžnost, kterou jí té noci zahrnul, jí bodlo u
srdce. Ale přesto, zatímco jednou rukou hladila jeho zlato bílé peří, tou
druhou se natáhla pro dýku, kterou měla schovanou na boku postele.
Pokud by ten šepot v temnotě jejich ložnice patřil
Lijuan, pak by jí dýka moc nepomohla, ale Eleně pouhý dotyk oceli přinášel pocit
bezpečí. Volnou rukou si z tváře odhrnula zacuchané vlasy a rozhlédla se
po pokoji. Nespatřila žádné vetřelce, nic, co by sem nepatřilo. Ale její srdce
stále bylo jako zběsilé-
Raphaeli.
V žilách jí ztuhla krev a pohledem se soustředila na
vlnící se vzduch v nohách postele. Vypadalo to téměř jako fata morgána,
ale jen téměř. Připadalo jí, jakoby se vlákna utvářející svět zkroutila,
protože se je něco snažilo vytvarovat, ale selhalo. Vyschlo jí v hrdle, a
aniž by od té věci odtrhla pohled, nahmatala Raphaelovo svalnaté rameno a
zatřásla s ním.
Překvapovalo ji, že to prospal – měl tendence se probudit
v okamžiku, kdy se probudila ona – protože pravdou bylo, že on spánek
nepotřeboval. Pod dlaní cítila jeho pevné svaly, ale Raphael se nevzbudil.
Archanděli,
promluvila do jeho mysli, vzbuď se. Něco
tu je.
Ale cítila jen ticho a prázdnotu.
Celé její tělo ztuhlo a stiskla ho pevněji. Nic, ale
opravdu nic Raphaela nikdy nezastavilo od toho, aby odpověděl na její volání o
pomoc.
Našel jí uprostřed New Yorku, kde jí Uram věznil v místnosti,
která se stala kostnicí. Vystopoval jí i v Útočišti, kde Michaela málem
explodovala uprostřed Mediky. A dokonce přerušil jednání samotného Kádru, aby
jí zachránil v Pekingu. V žádném případě nebylo možné, aby ho
nevzbudilo její volání, když seděla přímo vedle něj. Elena sledovala tu
zvláštní fata morganu, zaťala čelist a napřáhla dýku, kterou svírala v ruce.
„Táhni do pekel.“ Zašeptala v okamžiku, kdy dýku vrhla.
Děkuji za překlad ! ! ! Marta
OdpovědětVymazatTo je jeho matka? Konečně? :o A musím říct, že se mi strašně líbila ta část, ve které se probudila a byla přikrytá jeho křidlem, tak úžasně majetnické :D Taky bych ho hned vyměnila za všechny peřiny, co máme doma :D
OdpovědětVymazatDanke, úplná nádhera, jen jestli do do zítřa samou nedočkavostí přežiji:). Bože, chci taky svého archanděla.
OdpovědětVymazatDíky za krásný překlad.
OdpovědětVymazatA jo taky bych ho vyměnila za peřiny :p
Dekuji za preklad:-)
OdpovědětVymazatďakujem za preklad.:-) Lenka
OdpovědětVymazatMoc diky za preklad !
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad.Katka
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatTo bude niečo! Ešte! A takto to uťať :D
OdpovědětVymazatAhoj, moc děkuji za překlad, archanděl by se mi šiknul taky. Ala
OdpovědětVymazatSkvělé, děkuji moc za další pokračování.
OdpovědětVymazatDěkuju.
OdpovědětVymazat