Archangel's Consort - 1/2 22. kapitola

Dalšího dne brzy ráno obdržela Elena zprávu a o něco později už přistávala před branami domu v Palisadské čtvrti.

Dům stál stranou od ulice a byl zastíněný bezchybně střiženou zelení. Celý pozemek křičel penězi. Dokonce i architektura budovy – stará, elegantní a nadčasová – prozrazovala, že se Elena dívala na něco, co stálo miliony.

Tohle bych si mohla taky dovolit.

Byla to překvapivá myšlenka. Stále zapomínala, že nyní byla bohatá, že jí Kádr – přes Raphaela – zaplatil částku, na které se dohodli, když ‚přijala’ úkol, týkající se dopadení Urama. Při vzpomínkách na to, jak přesně byla do celého toho krvavého masakru zatažena, si odfrkla. Zatáhla křídla a zírala na lesklé černé dveře domu, od kterých jí dělilo jen pár metrů.

Úzké. Pro andělská křídla byly příliš úzké.

Bylo hloupé se cítit odvrhnutá. Její sestra Beth tu se svým manželem Harrisonem žila ode dne, kdy se vzali – a v té době byli oba lidmi. Pak se Harrison zaregistroval, aby mohl být Stvořen upírem, byl přijat… a pak porušil staletí trvající Smlouvu služby, pod kterou se podepsal při svém Stvoření. Lovec, který ho přivedl zpět, aby čelil svému trestu, nebyl nikdo jiný, než Elena. Harrison nedokázal pochopit, že se nemohl navěky skrývat, že čím déle by trvalo, než by ho jeho anděl našel, tím větší trest by ho stihl.

Výsledkem Harrisonovy nelibosti byl fakt, že Elena nebyla do Bethina domova nikdy pozvaná. Neměla své sestře za zlé, že se postavila na stranu svého manžela a ujistila se, že to Beth věděla. Zároveň také odmítla ze života Beth nadobro zmizet. Nezáleželo na tom, o co by se jednalo, její sestra věděla, že by stačilo zvednout telefon a Elena by za ní přišla.

V tu chvíli se dveře domu otevřely a v nich se objevila překrásná blondýnka, oblečená v něčem, co byl patrně kašmírový svetr krémové barvy a v puntíkované, po kolena dlouhé sukni. Její tvary byly plné a ženské. „Ellie“ Její sestra se k ní rozeběhla. „Ellie!“

Jakmile objala drobnější Bethino tělo, vrátila se v čase do doby, kdy byly ještě malými dětmi. Beth byla vždy nejmladším mazánkem a cupitala kolem Eleny stejně, jako Elena cupitala za Ari s Belle.

Teď, ze čtyř Margueritiných dětí, přežily jen dvě – a Elena se stala velkou starší sestrou. „Ahoj, Bethie.“

Beth Elenu stále objímala a Elena na krku ucítila její slzy. „Nepřišla si za mnou jako první. Máš za mnou přijít jako za první!“

To byla další hořko sladká připomínka z jejich dětství. Bethino vyžadování toho, že v Elenině životě patřila na první místo.

„Myslela jsem, že jste se vrátili teprve dneska? Měli jste bejt na Kajmanech.“

Beth popotáhla. „Máš křídla. Mohla si za mnou doletět.“ Nakonec se Beth od Eleny odtáhla, natáhla ruku a dotkla se horní křivky jejího křídla.

Bylo to velmi citlivé místo, místo, na které dovolila sahat pouze Raphaelovi.

„Trochu níž, Beth,“ řekla s úmyslnou něžností.

Beth okamžitě uposlechla – stále mladší sestra, zvyklá přijímat rozkazy.

„Jsou tak krásný, Ellie.“ Sladká slova, třpytící se oči průsvitné tyrkysové barvy, které podědila po Marguerite, jedinečný moment neposkvrněný volbami, které obě udělaly.

„Jsem ráda, že máš křídla, vždycky si chtěla lítat.“

Eleně probleskla myslí vzpomínka na její vyrobenou pláštěnku a na to, jak ‘létala’ za chychotající se Beth. Bylo nemožné se neusmát. “Jak se máš?”

Beth pokrčila rameny a spustila ruce k tělu. “Dobře.”

Ze zdrženlivé odpovědi její sestry, která byla vždy živá, možná až trochu hyper aktivní, přepadly Elenu obavy. Odhrnula jí vlasy z tváře. “Víš, že mi můžeš říct cokoli, copak jsem tě někdy zklamala?”

“Odvedla si mýho manžela k jeho andělovi.” Odpověděla Beth nevrle.

“Beth.” Harry si svůj osud zvolil ve chvíli, kdy si zažádal o Stvoření – a na rozdíl od Viveka, byl jako člověk naprosto zdravý a měl před sebou celou délku svého života. Pokud ho služba, pod kterou se podepsal, nyní štvala, nemohl z toho vinit nikoho jiného, než sám sebe.

Bethin rozmrzelý výraz tváře zmizel a místo toho začala hystericky plakat. Elena byla bolestí své sestry zničená, objala ji a začala jí kolébat.

“Mluv se mnou, Bethie. Řekni mi, co se děje.” Abych to mohla dát do pořádku.  

To bylo to, co vždycky dělala, povinnost, kterou vždy vůči své sestře cítila.

Dokonce i po té, co ji Jeffrey vyhodil z Velkého Domu, Elena svou sestřičku každý týden pravidelně kontrolovala, aby se ujistila, že byla v pořádku. Beth na Elenu také dohlížela – svým vlastním způsobem. Když Jeffrey vyhodil Eleniny věci na ulici, byla to sladká, poslušná Beth, kdo vyběhl ven a zachránil před vlivem počasí její nejoblíbenější poklady. Udělala to sice tajně, ale udělala.

„Já nejsem tak silná a odvážná jako ty, Ellie.“ Zašeptala jí, když stály schované ve stínu Velkého Domu. „Mrzí mě to.“

„Nebreč, zlatíčko.“ Elena svou sestru objala a pevně jí držela. „To je v pohodě. Já jsem silná a odvážná za nás za obě.“

V tuto chvíli Elena přitiskla rty k Bethině spánku. „Beth?“

„Oh, Ellie.“ Beth se odtáhla a popotáhla. Vytáhla kapesník a utřela si červený nos a slzy, které jí stékaly po tvářích.

„Nechtěj mě Stvořit, Ellie. Takovej byl vždycky náš plán. Že se s Harrym staneme oba nesmrtelnými a pak spolu budeme opravdu navždycky, jenže oni řekli, že mě nestvořej.“

Eleně ztuhla krev v žilách. Kdysi se Raphaela na Beth ptala a on jí řekl, že její sestra nebyla biologicky kompatibilní. Kdyby se pokusili jí vstříknout toxin, který člověka změnil v upíra, buď by zemřela, nebo by měla nevratně poškozený mozek. „To je mi líto-„

„Ty seš teď anděl, Ellie.“ Beth jí popadla za paže a v očích se jí jako zářící maják zračila naděje.

„Ty mě můžeš Stvořit. Nebo o to můžeš požádat svýho archanděla. Prosím, Ellie. Prosím…“