Archangel's Consort - 2/2 20. kapitola

Ale zařizování studia bylo něco, čemu se věnovala jen ve svém volném čase – obvykle v době, kdy už měla místo svalů rosol. Většinu posledních čtyř dní strávila buď v tělocvičně, kterou objevila v rozlehlém sklepě pod jejich domem, nahoře v oblacích s některým z andělských instruktorů létání, a nebo na provizorně vytvořeném cvičném ringu, kde zápasila s Raphaelem nebo s Dmitrim.

Jejím dnešním oponentem nebyl ani její archanděl, ani jeho vůdce Sedmy.

„Naposledy, když jsme spolu trénovali, si skončila v bezvědomí.“ Jeho hadí oči ji pozorovaly bez mrknutí víček. Elena vycenila zuby. „A ty si málem přišel o koule.“

„Zase by mi dorostly.“

„Tenkrát se mi nezdálo, že by ses jich chtěl vzdát.“ Elena pozvedla svůj krátký meč a řekla, „Můžem si začít hrát?“

Venom mírně přikývl. Jeho vrchní polovina těla se ve slunečním svitu přitažlivě hnědě leskla. Jeho nohy zakrývaly černé, volné kalhoty, které jak se zdálo, preferovala pro bojový nácvik většina mužů.

„Když se tak hezky ptáš.“

Nejdříve po sobě zaútočili zbraněmi a hned se zase oba stáhli zpět, pak se Venom zaměřil na její křídla a Elena se ho pokusila povalit na zem. Stále si dávala pozor, aby se mu nikdy zpříma nedívala do očí. Při jejich posledním tréninku, ji málem zhypnotizoval a ona se poučila. Tato lekce jí sice v Pekingu zachránila život, nicméně okamžiky, kdy se o jeho schopnosti na vlastní kůži dozvěděla, se jí moc nelíbily a celou tu zkušenost by si jen nerada zopakovala. Svým krátkým mečem se tvrdě srazila s jeho zakřiveným ostřím a vibrace, které to vyvolalo, jí proběhly celou paží až do zubů.

Venom zvedl druhou ruku, aby zablokoval nůž, který se mu chystala namířit na břicho.

„Patová situace.“ Upír zaťal svaly a snažil se zachytit její pohled. Elena ale nebyla hloupá. Odhadovala, že Venomovi mohlo být kolem tří sta let a to znamenalo, že nad ní měl obrovskou fyzickou výhodu.

„Nedrž se zpátky.“ Vycedila skrz zaťaté zuby. Vyprostila se ze zablokované pozice a stáhla se z jeho dosahu.

„Musim,“ odpověděl Venom a zakroužil svými noži, jako kdyby vůbec nic nevážily. Od jejich lesklého povrchu se ve vzorcích odráželo sluneční světlo, které by se rychle dokázalo změnit v hypnotizující. 

„Postav se tomu čelem, Ellie. Kdyby došlo na hrubou sílu, tak bys nemohla vyhrát.“

„Neřikej mi Eliie.“ To bylo oslovení, které směli používat jen její přátelé.

Venom na ni zasyčel a prskal při tom jed.

Elena padla k zemi, odkutálela se do strany a dříve, než si mohl tou svou hadí rychlostí přešlápnout, mu podrazila nohy.

„Konec!“ Ozval se Illiův hlas, když vkročil do kruhu.

Minulé noci měla dorazit Hummingbird a tak Elenu překvapilo, když na něho ráno narazila. Nicméně podle Illia, měla jeho matka kvůli nečekané bouři zdržení a dorazí až za pár hodin.

„Oba dva vstaňte.“

Elena vstala a sledovala, jak se Venom ladně zvedl. Měla nutkání ho skopnout zpátky na zem. „Mohla jsem oslepnout.“

Upír jen plynule pokrčil rameny. „Dyť by ses z toho dostala, ale bolelo by to jak svině a příště by sis dala pozor.“

Elena zavřela oči a počítala do desíti. „Jo, máš pravdu,“ odpověděla, když oči zase otevřela. Venom mrknul a když zvedl oční víčka, jeho zorničky se viditelně rozšířily. „Tak teď si mě připravila o řeč.“ Evidentně ho ale nepřipravila o činy, protože se sklonil a vysekl jí tu nejelegantnější poklonu. Pak se narovnal a poslal jí vzdušný polibek. „Další kolo?“

Illium, stejně zamlklý jako už několik dní před tím, se k ní otočil čelem. „Nevadilo by ti, kdybych tě vystřídal?“

„Nakopej mu zadek.“

Anděl si svlékl košili a vyzul se z bot, pak napřáhl ruku pro jedno z Venomových ostří. Upír se šibalsky pousmál a podal mu ho. 

„Jsi si jistý, že na mě máš, hezounku Bluebelli?“

„Už jsem ti vyprávěl o svejch krásnejch botech z hadí kůže?“ Illium se na něho divoce usmál a Eleně bylo jasné, že Venom schytá důsledky čehokoli, co modře okřídleného anděla pronásledovalo. Upír zatočil nožem v ruce. „Mam takovej pocit, že potřebuju nový peří do svýho polštáře.

Illium se postavil do bojového postoje. „Oznam vítěze, Ellie.“

Elena zacouvala na okraj kruhu, kde si položila lahev s vodou. Odložila své zbraně a posadila se na trávník. „Připravený? Můžete!“

Během několika vteřin jí srdce skočilo až do krku a na vodu v mžiku zapomněla. Illium ani Venom se opravdu nedrželi zpátky a pohybovali se smrtící rychlostí. Spatřila špičku nože, kterou dělili od oka jen pouhé milimetry. Chodidlo, které téměř přeťalo páteř. Ostří, jež skoro setnulo hlavu. Bylo to jako sledovat souboj při zrychleném přehrávání.

Z Illiových křídel se staly jasné modré záblesky a z jeho vlasů divoké, černé šmouhy se safírovými konci. Venomova zpocená kůže se ve slunečních paprscích třpytila zlatě hnědou barvou.

Elena se postavila na nohy. Snažila se všechno stíhat sledovat, zachytit jejich pohyby a odhalit slabiny. „Konec!“

Odtrhli se od sebe a podívali se na ní. Oba zprudka oddychovali – dva, do půl těla nazí muži, pokrytí vrstvou potu a držící zlomyslně zakřivená ostří. Illium byl nádherný a Venom působil tak odlišně, až to bylo zvláštně podmanivé. Dohromady, napadlo ji, tvořili sakra hezkou podívanou. Sára by o nich řekla, že působili nesmírně chutně.

„Tohle kolo vyhrál Venom,“ řekla.

Když Illium promluvil, jeho lehký Britský přízvuk byl jasnější, „Tak to sakra ne.“

„Měl zuby na tvý krční žíle.“ Věděla, že Venomův jed nebyl pro anděly smrtelný, ale i tak by to bylo příšerně bolestivé a rozhodilo by to Illiovu bojovou koncentraci.

Venom se zhoupl na patách a na tváři se mu usadil posmívající se výraz, na nějž Illium reagoval výhružkami, které zahrnovaly rozsekání na kusy. Z toho upírovo pobavení ještě narostlo a pak už byli opět v sobě. Pohybovali se s elegancí a ladností, které je proměnily v živoucí umění. 

Bylo lákavé je jen tak pozorovat, místo toho si ale Elena začala všímat jejich výpadů a krytů, o kterých si myslela, že by je mohla sama zvládnout – tak či onak měla totiž v plánu dostat své jméno zpět na soupisku plnohodnotných členů Lovců Spolku.

Raphael stál na samém okraji střechy Věže a díval se na Manhattan. Z destrukce, způsobené během bitvy s Uramem, zůstávalo městu stále ještě pár jizev, ale hrdě ustálo zemětřesení i bouře a větry, které ho před týdnem zasáhly a nyní se pod slunečními paprsky opět jasně třpytilo.

„Ššš, zlato moje, ššš.“

V mysli se mu proplétaly obrazy dívčina mladého, zakrváceného těla, obklopeného dlouhými, zelenými stébly trávy a hlas jeho matky... tentokrát ho ale vzpomínky do minulosti nestáhly.

Dnes ne. Tohle bylo jeho město. On ho vystavěl a on si ho navzdory snaze jeho matky mu ho uzmout také udrží.

„Boston?“ zeptal se Dmitriho. „Nějaké další problémy?“

„Ne,“ odpověděl upír, stojící po jeho boku. „Od toho zemětřesení je klid.“

Žádný klid, pomyslel si Raphael, ale spíš nepřirozené ticho, které se tu usadilo před tím, než propukne peklo.

„Já-„ jakmile jeho smysly zachytily něco tak nečekaného, že se to zdálo nemožným, se Raphael odmlčel.

„Dmitri, budeme muset pokračovat později.“

Většina ostatních – dokonce i členové jeho Sedmy – by se v tomto okamžiku vzádlili, ale Dmitri se zahleděl k jasné modři oblohy nad nimi. „Kdo je to?“

„Lijuan.“

Žena Archanděl Číny… a Smrti.