Archangel's Consort - 2/2 18. kapitola

Když následujícího rána vešla Elena do jídelny, čekalo tam na ní obrovské množství nejvybranějších pochoutek. Popadla dva croissanty a velký hrnek černé kávy a zamířila ven, na čerstvý vzduch. Následovala své instinkty a ty jí nakonec dovedly přímo k Raphaelovi, který stál na samém okraji útesu, tyčícího se nad řekou Hudson.

„Na,“ řekla a podávala mu jeden croissant. „Jez, nebo raníš Montgomeryho city.“

Raphael si od ní vzal nabízený croissant, ale do úst si ho nevložil. „Podívej se na řeku, Eleno. Co vidíš?“

Elena se zadívala dolů na říční tok, který byl součástí jejího života od samého narození a spatřila divoké, vířící vlny, které splachovaly z břehů naplaveniny. „Dneska je obzvlášť divoká.“

„Ano.“ Raphael jí vzal z rukou hrnek s kávou a napil se. „Zdá se, že vody jsou divoké po celém světě. Východní pobřeží Afriky zrovna zasáhla obrovská vlna tsunami, která neměla žádné zdánlivé spojení s předchozím zemětřesením.“

Elena si ukradla zpět hrnek s kávou, zakousla se do svého croissantu a než sousto spolkla, vychutnávala si jeho máslovou příchuť. „Už víš něco bližšího o místě, kde by mohla Spát?“

„Ne. Nicméně Lijuan by mohla mít nějakou stopu – uvidíme.“ Raphael snědl croissant, který mu dala a vzal si od ní hrnek s kávou. „Dnes máš jít opět za svým otcem.“

Jídlo, které zrovna pozřela, se jí vzbouřilo v žaludku. „Ne, za nim ne. Jdu se podívat na svojí sestru Eve. Potřebuje mě.“

V žádném případě Jeffreymu nedovolí, aby se k Evelyn choval tak, jak se choval k ní – jako k něčemu škaredému, něčemu absolutně bezcennému.

„Pořád nemůžu uvěřit, že mi tak dlouho lhal o lovecký linii v naší rodině.“

Nebyla to přímo lež, spíše nevyřčená pravda. To ale neznamenalo, že to nebylo špatné. „Tvůj otec nikdy nebyl mužem, který by si vážil upřímnosti.“ Odsoudil ho řezavě Raphael a pak se k ní otočil tváří v tvář.

„Od dnešního dne, přesně za pět dní tu bude vyžadována tvá přítomnost. Nahlaš ve Spolku, že nebudeš k dispozici.“

Po jeho slovech, která byla nezpochybnitelně rozkazem, Elena ztuhla. Vzala mu z rukou svůj hrnek s kávou, a když zjistila, že už na ní žádná nezbyla, nebyla vůbec potěšená. „Dozvim se aspoň důvod toho královskýho předvolání?“

Její archanděl na ní pozvedl obočí a vítr, který přicházel od vířících vod řeky Hudson, mu z tváře odfoukl prameny černých vlasů. „Hummingbird by ráda poznala mou družku.“

Všechna její rozmrzelost se pod vlnou téměř bolestných emocí rázem rozplynula. Po událostech v Pekingu, když byla nucena odpočívat, aby se její tělo mohlo zotavit, se často choulela v křesle v Raphaelově kanceláři v Útočišti. Namísto toho, aby studovala knihy o historii, které jí dala Jessamy, si s ním povídala o všem možném. Během těchto rozhovorů se jí několikrát zmínil o věcech, které pro něho Illiova matka udělala v dobách, kdy byl nejzranitelnější a výsledkem toho bylo, že Elena vůči této ženě andělu, kterou nikdy nepotkala, pociťovala velmi hluboký pocit náklonnosti.

„Vždycky mě zajímalo – je to důvod, proč si vzal Illia do svejch služeb?“ zeptala se ho. „Protože to je její syn?“

„Nejprve ano.“ Sevřel jí dlaň kolem zátylku a přitáhl si jí k sobě blíž. „Hummingbird má mou loajalitu a když Illium dosáhl dospělosti, to nejmenší, co jsem mohl udělat, bylo přijmout ho do řad mých lidí.“

Navzdory všemu, co jí na toto téma kdy řekl, měla Elena vždycky pocit, že kdykoli mluvil o Hummingbird, tak jí nedocházela nějaká zásadní drobnost. A dnešek nebyl výjimkou. Bylo to něco v tónu jeho hlasu, nějaký skrytý stín, který nebyla tak docela schopná odhalit – a když si k tomu přidala Illiovu zamlklou náladu, které byla předevčírem svědkem… už se ale naučila, že některá tajemství mohou odhalit jen jejich majitelé.

„Nicméně, Illium se mi velmi brzy osvědčil,“ pokračoval Raphael. „A nyní je můj vztah s Hummingbird zcela separátní záležitostí.“

Vzhledem k tomu, že Illia viděla v akci na vlastní oči, mu Elena tento fakt věřila.

„Zařídim se tak, abych byla doma. Musim se kvůli tomu nějak speciálně oblíkat?“

„Ano. Hummingbird je žena anděl, pocházející z dávných časů.“

„Jak dávnejch?“

„Znala mou matku. Znala Caliane.“

Vířící vlny u jejich nohou se zvedly a s divokou zuřivostí udeřily do útesu – jakoby se Caliane znovu pokoušela získat svého syna zpět.

O půl hodiny později Elena sledovala, jak Raphael odlétá přes řeku Hudson směrem k Archandělské Věži. Začínal pro něho zcela určitě sakra náročný den.

„Andělé z celého mého území dostali nařízeno, aby mi poslali hlášení o všech nedávných nepokojích a ztrátách,“ řekl jí, než vzlétl do oblak.

„Události v Bostonu nebyly prvními, ani jedinými, ale byly nejzávažnějšími.“

„Můžu ti s něčim pomoct?“

„Dnes ne, ale mám pocit, že tvé schopnosti budou zanedlouho znovu zapotřebí.“

To byla zlověstná předpověď, ale vzhledem k tomu, že strachováním by ničemu nepomohla a toto bylo první skutečně klidnější období – alespoň pro ni – od doby, co se vrátila do New Yorku, se Elena rozhodla, že trochu z toho času využije k tomu, aby se tu zabydlela.

První místo, na které zamířila, byl její skleník, jehož průsvitné stěny se v dnešním ostrém slunečním světle zářivě blýskaly. Skleněnou stavbu vyplňoval vodopád barev a vůní. Bylo tu tolik věcí na prozkoumání, ale Elena zamířila do rohu, ve kterém byly umístěné její oblíbené begónie.

Jakmile se prstem dotkla jednoho bezchybného, rudě zlatého květu, zasáhla jí vlna smutku. Vzpomněla si, jak vypadaly její begónie, které měla ve svém předešlém apartmánu. Po událostech, kdy její polámané a zakrvácené tělo padalo v archandělově náruči byly celé zpuchřelé a zahnědlé.

„Ale rostliny se dokážou vzchopit,“ zamumlala si pro sebe a zadívala se na zelenající se krásu, která jí obklopovala. „Zapustěj nový kořeny a udělaj si v nový neznámí půdě prostor, kterej pro sebe potřebujou.“

A ona to udělá stejně.

Její vlastní rozhodnutí jí pozvedlo náladu. Vzala do ruky tu nejmenší, nejslabší begónii a přesadila jí do bohatší půdy. Pak zamířila zpět do domu a opatrně si jí nesla v náruči. Jakmile vstoupila do hlavních dveří, setkala se s milým úsměvem Montgomeryho. „Studio ve třetím patře je nejlépe osvětlená místnost,“ řekl jí.

My máme studio? „Díky.“ Vyšla po schodech do druhého patra a pátrala tam po schodišti vedoucím do třetího. Nakonec našla šikovně skryté schody a začala po nich stoupat vzhůru.

Jakmile vstoupila do místnosti, která byla na konci chodby, vyrazilo jí to dech. Do studia proudilo světlo skrz dvě prosklené stěny a ještě skrz skleněný strop. Celá místnost se ve slunečním svitu přímo topila. Uvědomila si, že jedna z těchto prosklených stěn, byla dokonce otevírací a přímo před ní bylo umístěné sedátko.

„To mě mohlo napadnout.“ Žádný anděl by se rozhodně nemusel obávat pádu z takové výšky. A navíc, ozvaly se její lovecké instinkty, to zároveň bylo další únikovou cestou z domu, která zajišťovala, že nebude nikdy lapena uvnitř.

Co se zařízení týkalo, nebylo toho v místnosti mnoho. Koberec, výrazné krémové barvy s drobnými zlatými lístky, delikátní dřevěný stolek, jehož nohy byly vyřezány do ladných tvarů, několik hedvábných polštářů v barvách drahých kamenů, které byly vyskládané na sedátku u okna, a to bylo všechno. Elena postavila květináč na parapet nad sedátkem a zamířila zpět do druhého patra domu. „Montgomery,“ zavolala přes zábradlí, jakmile ho spatřila v patře pod sebou. Majordomus vzhlédl vzhůru a musel se velmi snažit, aby nepůsobil šokován jejím necivilizovaným chováním. „Lovkyně Spolku?“

„Je v tom studiu někdo zabydlenej?“

„Věřím, žes ho právě obsadila ty.“

Elena se zaculila, poslala mu vzdušný polibek a byla si téměř jistá, že se Montgomery začervenal. Zrovna chtěla zamířit zpět nahoru, ale zamračila se, protože zachytila nečekané pohlazení kožichů, čokolády a všech možných hříšně neslušných věcí. „Proč je tu Dmitri?“

Při zmíňce svého jména, se zpoza dřevem obloženého rohu zjevil zmíněný upír. Byl oblečen do černého obleku s temně smaragdovou košilí a v ruce měl složku papírů. „Dnes nemáme čas na hry, Eleno.“ A přesto se kolem ní omotala vůně kouře a šampaňského. „Musím se vrátit zpět do Věže.“

Elena si všimla, že Montgomery už odešel a bojovala s nutkáním zabodnout do dřevem obložené zdi vedle Dmitriovy hlavy svou dýku. Byla si totiž celkem jistá, že jí upír provokoval schválně.

„Dávej si pozor, aby tě při odchodu, nepraštily do hlavy dveře.“

Pramínek jeho kouřové vůně zamířil na místa, kde neměl co dělat.

„Pokud chceš potvrdit pach vražedkyně, kterou Neha poslala,“ řekl, „její tělo bude v márnici do jedenácti hodin.“

Eleniny smysly pohladila hutná omračující vůně pižma.

„Do hajzlu!“ Dmitri zíral na vibrující úzký stříbrný nůž, zabodnutý ve dřevěné zdi, necelý centimetr od jeho smyslné tváře se slovanskými rysy a jeho omamná vůně se okamžitě vytratila. Pak se nečekaně rozesmál. Bylo to asi poprvé, kdy byla svědkem jeho upřímného smíchu. Byl potentní a daleko více sexy, než jakékoli jeho triky s vůněmi.

Podíval se jejím směrem, a zatímco jeho tvář stále zdobil úsměv, jí věnoval zvláštně staromódní úklonu. „Odcházím, Lovkyně Spolku.“

U dveří se zastavil a výraz jeho obličeje zvážněl. „V knihovně jsem nechal nejnovější zprávu o Holly Chang.“

Při zmíňce jména jediné přeživší Uramovy oběti, Elena pevně sevřela zábradlí. Ta žena – ve skutečnosti spíš dívka – byla poznamenána toxickou krví zemřelého archanděla… byla nevinnou osobou, která přežila jeho útok a skutečnost, že se mohla změnit v monstrum, byla nepředstavitelnou urážkou její statečnosti.

„Jak je na tom?“ Naposledy, když Elena Holly viděla, byla dívka nahá a zašpiněná krví dalších Uramových obětí a její mysl byla zlomená.

Trvalo velmi dlouhou dobu, než jí Dmitri odpověděl. „Zdá se, že je stabilní, ale je… jiná. Je možné, že ještě přijde čas, kdy ji budu muset popravit.“