Archangel's Consort - 2/2 17. kapitola

Ve chvíli, kdy s Elenou pohybující se země mrštila do strany na betonové molo… a ona padala na stejnou stranu těla, kterou si zranila před skladištěm, pevně přitiskla křídla k páteři. Jakmile dopadla, ještě víc si sedřela dlaně i obličej.

Pak ucítila, jak se jí kolem kotníků sevřely silné ruce.

Podívala se za sebe a spatřila Venoma. Seděl zapřený o lyžiny vrtulníku a pevně jí držel za nohy. „Co to sakra-„

Sledovala směr jeho pohledu a pak jí z plic unikl veškerý vzduch. Druhá strana betonového mola byla… prostě pryč. V jeho povrchu byla zející díra s rozeklanými okraji, které by roztrhaly její křídla – a od okraje té díry jí dělilo pouhých pár centimetrů.

Kývla na Venoma a zatímco se země dál otřásala, nechala se od něho přitáhnout směrem k helikoptéře. Cítit na sobě jeho ruce, by jí v jakékoli jiné situaci připadalo znepokojivě intimní – nejprve na lýtkách, na stehnech a pak i na bocích – Venom jí pomáhal, dokud nebyla usazená vedle něho. Také se zapřela o jejich dopravní prostředek, ale musela zvednout a roztáhnout křídla.

„Ten vrtulník by se mohl převrátit!“ řekla blízko jeho ucha. Snažila se překřičet zemětřesení.

Vítr odfoukl Venomovi vlasy z obličeje. „Už jsem zažil pár zemětřesení a řekl bych, že tohle by mělo celkem rychle odeznít!“ Jakmile zemí otřásla další vlna, chytil jí za boky. V tu chvíli Elena ucítila záchvěv povědomě temné vůně a pak, stejně rychle, jak celé zemětřesení přišlo, bylo také pryč a ta vůně zmizela spolu s ním dřív, než jí Elena stihla analyzovat. Věděla jen, že to byla stejná vůně, kterou cítila nad řekou Hudson.

Vydrápala se od Venoma pryč – křídla měla zaplavená pocity – a postavila se na nohy. O vteřinu později se s tou jeho zvláštní plazí elegancí postavil i upír. Její urputný útěk z jeho blízkosti však nekomentoval. „Musíme se odsud dostat dřív, než udeří další vlna.“ Už se natahoval ke dveřím pilotní kabiny.

„Počkej.“ V žilách jí ztuhla krev a ve chvíli, kdy na něho přes rameno křičela další instrukce, už běžela pryč. „Nastartuj, já musim najít Ransoma!“

Než tu větu stihla doříct, Venom už byl po jejím boku. Neobtěžovala se nadávat. Následovala Ransomovu známou vůni – přestože nebyla tak pronikavá, jako by byla upíří stopa, dokázala jí Elena vycítit lépe, než by to zvládla většina obyčejných lidí. Hnala se úzkou ulicí, kterou Ransom odjel, aby se dostal k hlavní silnici.

„Tamhle!“

Ransomovo nehybné tělo leželo uprostřed ulice a jeho rozmlácená motorka se povalovala u opěrné zdi na protější straně. Elena si vedle něho klekla a okamžitě mu zkontrolovala puls.

„Díky Bohu!“

Ransom zaúpěl. „Ellie?“

„Můžeš se hejbat?“ zeptala se a rukama mu začala kontrolovat tělo. „Nějaký zlomený kosti? Co záda?“

Ransom zaťal ruce do pěstí a vydrápal se do sedu. „Nic mi neni. Jsem jenom v šoku. Nejel jsem moc rychle, když to udeřilo.“ Jeho zorničky byly rozšířené.

„Poletíš s náma,“ řekla a pomohla mu vstát. Pak si přehodila jeho paži přes ramena.

„Co moje motorka?“ Stále dezorientovaný se ohlédl zpět, na svou pýchu a radost.  Venom si přehodil přes ramena Ransomovu druhou paži. „Až vzlítneme, zavolám jednomu z místních upírů a on ti ji někde uskladní.“

Když napůl běželi a napůl táhli Ransoma zpět k vrtulníku, žádná další slova už nepadla. Sotva nastoupili dovnitř, země se opět začala třást. Venom se nezdržoval se sluchátky a jen zakřičel, „Držte se!“ a pak se pokusil vzlétnout s vrtulníkem do vzduchu. Vzhledem k nedostatečné výkonnosti rotoru, se celá helikoptéra nejistě roztřásla. Venomovi se ale přesto podařilo je se zaťatou čelistí a pevnýma rukama dostat do vzduchu. Jak stoupali vzhůru, Elena se podívala dolů. „Pane Bože.“

Město pod nimi se doslova zvedalo do výšky. Silnice se rozvlnila a začala se vzdouvat do vzduchu. Do nově vytvořených kaňonů se propadaly celé budovy. Jedinou dobrou zprávou bylo, že zemětřesení nezachvátilo celý Boston, ale soustředilo se jen na jedno místo – na přibližně padesátimetrový okruh kolem místa, kde předtím stála jejich helikoptéra.

To mohl být jen stěží přírodní jev.

Probouzí se.

Jestli byla něčeho takového schopná, zatímco spala…

Eleně se nakonec přeci jen podařilo Ransoma přesvědčit, aby se nechal prohlédnout doktorem v nemocnici. Následně odmítala odejít, dokud nedorazí jeho knihovnice. Nyree pro ni byla velkým překvapením – protože Elena neměla nejmenší tušení, co by měla čekat. Ta žena nemohla měřit ani 160 centimetrů a měla tak smrtící křivky, že škrobený, modrý propínací svetr, který měla zapnutý až ke krku, byl pravděpodobně jen pokus o kamufláž. Nefungovalo to. A to dokonce ani v kombinaci s dlouhou černou sukní, která vypadala jako z padesátých let a jednoduchýma botama bez podpatků, také v obyčejné černé barvě.

Jak se Nyree blížila k Ransomově kóji, Elena si všimla, že její pleť měla světle hnědou barvu a rysy jejího obličeje byly natolik neobvyklé, že se jí nepodařilo určit její původ – byly to ale její oči, které strhávaly veškerou pozornost. Byly obrovské, čokoládově hnědé a přetékaly obavami.

Nyree byla natolik soustředěná na svého přítele, že si vůbec nevšimla Eleny, která zrovna postávala vedle jeho kóje. „Ransome!“ Odhrnula Ransomovi, který seděl na nemocničním lůžku, vlasy z obličeje a jemnými, něžnými doteky začala kontrolovat jeho zranění. „Zlato, jsi hrozivě poničený.“

K Eleninu obrovskému překvapení, ze sebe tvrďák Ransom ruce své milenky nesetřásl, ale naopak vyšel jejím dotykům vstříct. Bylo to poprvé v jejím životě, kdy ho viděla, že by někomu dovolil, aby o něho pečoval – a díky tomu, začala být velice zvědavá na ženu, která si získala jeho srdce.

Její zvědavost, ale bude muset počkat. Zůstala schovaná ve stínech, a zatímco se dvojice zaobírala sama sebou, proklouzla pryč.

V okamžiku, kdy z vrtulníku seskočila na mokrý zelený trávník před jejich domem, bylo už po půlnoci. „Budeš dneska spát tady?“ zeptala se Venoma.

Upír zavrtěl hlavou a přímo před obličejem jí přibouchl dveře pilotní kabiny.

„No, „ zamumlala, „tobě přeju taky dobrou noc.“

Svá křídla za sebou táhla svěšená, jako by byla vyčerpané andělské dítě a zamířila přímo do náruče archanděla, který na ni čekal. Raphael se trochu pootočil, aby jí stínil před nárazy větru, které vyvolal odlétající vrtulník a chytil ji pevněji. Elena nasála do plic jeho deštěm kořeněnou vůni a pak pomalu vydechovala. Celý proces opakovala, dokud nepoznala, že se něco uvnitř ní uvolnilo a odložilo své zbraně.

„Jakej byl tvůj večer, Archanděli? Můj byl celkem zajímavej.“

Jsi zraněná, Eleno. Jeho tón naznačoval, že požadoval vysvětlení. Když se potkali poprvé, pravděpodobně by se v tenhle okamžik naježila. Nyní… bylo celkem příjemné vrátit se domů k někomu, kdo se obtěžoval si všimnout, že se při práci zranila. „Když mě nakrmíš a necháš mě použít tu svojí dekadentní lázeň, tak ti o tom řeknu.“ Lázeň, ve které se s hladovou vášní vzájemně poprvé dotýkali. Pokaždé, když si na to vzpomněla, se jí zatajil dech.

„Pojď.“

Jeho hlas v sobě nesl sexuální podtón. Když ji vedl dovnitř do domu a pak k jejich ložnici, držela se ho za ruku. Během cesty si ale všimla krve na jeho košili. „Hej!“ Zastavila se. Nebo se o to alespoň pokusila.

Když Raphael nereagoval a stále pokračoval v chůzi, rozhodla se, že si to schová až do soukromí jejích ložnice.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, vytrhla se z jeho sevření a dala si ruce v bok. Přestože jí řezné rány na dlaních už nebolely, všimla si, že stále nevypadaly hezky.

„Košili dolu.“

Pozvedl na ní obočí, ale přetáhl si košili přes hlavu. Otvory pro křídla s tichým šustěním sklouzávaly po jejich úchvatném povrchu. O vteřinu později Raphael odhodil košili na zem. Výraz jeho tváře byl tak rozmrzelý, že se jí chtělo ho shodit na postel a rozdávat si to s ním, dokud by oba nepadly vyčerpáním. Snažila se proti tomu nutkání bojovat.

Chtěla ho obejít kolem dokola, ale zastavila se u jeho zad. „Jseš zraněnej!“

Jeho záda protínaly tři obrovské šrámy. Elena zamrkala a podívala se na ně z blízka. Překvapením se jí otevřela pusa. „Hojej se přímo před mejma očima.“ Což znamenalo, že jeho zranění se stala velice nedávno, a nebo že na začátku byla daleko horší. Podívala se na jeho košili a zhodnotila množství krve, které na ní ulpělo. Nakonec se rozhodla, že jeho zranění byla na začátku daleko horší.

„Jsem archanděl, Eleno. Pro mě je to jen škrábnutí.“ Otočil se a přitáhl si jí k sobě. „Teď si sundej top ty.“

Najednou pro ni bylo příliš složité přemýšlet. Aby znovu našla svou vůli uvažovat, musela se zhluboka nadechnout. „Jak se ti podařilo se tak těžce zranit?“

Raphael jí položil ruku na rameno, chytil látku jejího trička… a trhl. O okamžik později jí kolem pasu visely cáry jejího topu. Vzhledem k tomu, že měl všitou podprsenku, byla její ňadra odhalená jeho pohledu. Podbřišek se jí začal stahovat potřebnou touhou a v nepravidelném rytmu jí stoupala a klesala hruď. Olízla si rty.

„Teď se cejtíš líp?“

Místo odpovědi sklonil hlavu, zaklonil jí a do úst vsál její ztuhlou bradavku. Zachvěla se, zajela mu prsty do vlasů a zatahala. Raphael na ní použil zuby. Elena prudce vydechla. „Raphaeli.“ Mělo to být vyčinění, ale ve chvíli, kdy jí na druhé ňadro položil dlaň a začal jí se sebejistotou, ze které se jí podlamovala kolena, hladit a svírat, se to změnilo ve sténání.

V tu chvíli si řekla, ‘do háje se vším‘ a prohnula se v zádech. Chtěla se dostat blíž k nenasytnému hladu, který představovala jeho ústa. Ani v nejmenším ji nepřekvapilo, když sklouzl rukou dolů, k zapínání jejích džínsů… a také je z ní strhnul. Pak byly na řadě její kalhotky.

O moment později dopadla na jejich obrovskou postel a na chladných, hebkých přikrývkách roztáhla křídla. Raphael ji chytil za kolena, a aby jí odhalil svému pohledu, zvedl jí je do vzduchu a roztáhl od sebe.

Jakmile vzhlédla, setkala se s jeho intenzivním pohledem. Pak začala jeho křídla zářit. 

Nevšimla si, kdy si svlékl kalhoty, ale v okamžiku, kdy jeho erekce začala pronikat do nejcitlivější části jejího těla, vykřikla. „Raphaeli.“

Jeho polibek byl spalující, jeho tělo samý zlatý sval a žár.

„Rychlejc,“ nařídila mu. 

Vzhledem k tomu, že byly jeho přírazy stále pomalé a hluboké, omotala si kolem něho nohy a svou vlastní silou si ho k sobě přitáhla.

„Eleno!“ Než ji mohl vahou svého těla rozdrtit, stihl se nad ní zapřít o ruce. Z nečekaných pocitů, které jí zasáhly, když do ní jeho pták zajel až po kořen, vykřikla. Na okamžik oba jen nehnutě leželi. Byli jeden s druhým spojeni tak intimním způsobem, že dokud ho nepoznala, nikdy předtím nic takového Elena nezažila.

Ublížil jsem ti?

Nikdy. Dlaněmi mu klouzala po zádech a úmyslně při tom přejížděla klouby prstů podél citlivé vnitřní strany jeho křídel. „Polib mě, Archanděli.“ Ve stejnou chvíli, kdy to vyslovila, zaťala svalstvo kolem ocelově tvrdé části jeho těla, která byla zasunutá tak hluboko uvnitř toho jejího.

Raphael jí zaťal ruku ve vlasech, a zatímco tou druhou klouzal směrem k jejímu boku, aby jí pevně přitiskl k posteli, si vzal její rty. Po prvním přírazu, se prohnula v zádech a jeho ústa ztlumila její výkřik. Po tom druhém se rozkoší rozletěla na tisíce duhových střípků a začala se kolem něho nekontrolovatelně svírat.