Archangel's Consort - 1/2 18. kapitola

Jeho družka, pomyslel si Raphael, když sledoval, jak se pod ním Elena chvěla. Jeho partnerka.

Ještě jednou, Lovkyně.

Semknul čelist a snažil se odolat touze do ní znovu přirazit. Místo toho v ní zatnul svého ptáka a s potěšením si poslechl, jak zalapala po dechu. Elena se mu ale neodevzdala. S přivřenýma očima ho políbila na čelist, pak na krk a pak ho od sebe odstrčila.

„Teď jsem na řadě já.“

Nechal ji, aby změnila pozici jejich těl a on se ocitl na zádech, pak mu položila ruce na hrudník a sedla si na něho. Raphael roztáhl křídla po celé šířce postele a naskytl se mu výhled na její vášní zrůžovělá ňadra, na sněhově bílé vlasy, které jí při jejich milostné hře zacuchal, na její úchvatná křídla barvy půlnoci, jejichž oblouky se tyčily nad jejími rameny a vykukovala i nad jejími obnaženými, štíhlými stehny. Zbytek jejích nohou zůstával zahalen v džínovině – neměl odhodlání čekat tak dlouho, než by jí svlékl z pozůstatků jejích kalhot. A její chodidla…Boty. Stále ještě měla obuté boty.

Jeho družka, napadlo ho znovu. Úchvatná, divoká a jeho.

Když se sklonila, aby ho políbila, bylo to o to intimnější, protože ho obklopil vodopád jejích hedvábných vlasů. V tu chvíli se jí odevzdal a nechal jí, aby si ho vzala. Rytmické pohyby jejího těla kontrastovaly se škádlivými doteky jejího jazyka a Raphael si byl jistý, že ho jeho lovkyně dovede na vrchol.

Bez tebe ne.

Zkusil něco, o co se nikdy dříve při jejich milování nepokusil a spustil své štíty. Byla teprve mladou nesmrtelnou, neznala pravidla a nemohla vědět, jak si v takové situaci udržet své vlastní štíty. Do její mysli by se nikdy nevloupal – to byla intimita, která musela být nabídnuta. Místo toho dovolil její mysli, aby pronikla do té jeho.

Eleny tělo se nad ním vzepjalo a on ucítil vlnu vlhkého žáru. Když vykřikla a začala se kolem něho svírat, její překrásné oči se změnily do barvy rozkoší zastřeného stříbra. Víc nebylo potřeba a on ji následoval. Zvedl své štíty zpět na místo, ale jen proto, že takové množství pocitů by jí mohlo ublížit – a Raphael by ji neohrozil ani ve chvíli, kdy ho pohlcovala takhle extrémní vlna rozkoše.

Byla to jeho lovkyně se srdcem smrtelnice, jíž dal dobrovolně do dlaní to své.

Když jí Raphael zvedal do své silné náruče – po té, co odkopla boty, ponožky a zbytky svých džínsů - Elena neprotestovala. Odnesl jí k lázni a nastavil vodu na příjemně lákavou teplotu. S úlevným povzdechem se nořila pod vodní hladinu, dokud pod sebou neucítila první schod. Řekla si, že to stačí a opřela si hlavu o okraj lázně. Velice dobře si uvědomovala, že stále ještě neotevřela oči.

Na kůži ucítila šplouchnutí vody a došlo jí, že její archanděl vlezl za ní. Její pokušení narůstalo a Elena nakonec oči přeci jen otevřela. Přejela pohledem po jeho svalnatých nohou a vzhůru, k vypracovaným břišním svalům. Bylo to velice intimní potěšení a Elena si ho hodlala dopřávat tak často, jak jen bude moci. „Jak jsou na tom tvoje záda?“

„Zahojena.“ Rapael se ponořil do vody a lokty se zapřel o okraje lázně.

„Šlo o můj vlastní přehmat – letěl jsem příliš blízko ocelovým nosníkům konstrukce budovy, která ještě nebyla dostavěna.“

Elena přinutila své tělo k pohybu a přesunula se, aby se mohla posadit vedle něho. Položila si hlavu na jeho rameno a přitiskla mu dlaň na srdce. V takovéhle pozici nikdy dříve s žádným mužem nebyla – pouze s Raphaelem. Navzdory frustrovanosti, kterou jí způsobovala neustálá přítomnost jeho bodyguardů, chápala, kým se stala a věděla, že malý ústupek neznamenal porážku.

„Ty takový přehmaty neděláš.“

Raphael si položil ruku kolem jejích ramen a začal jí prstem lenivě kreslit kroužky na kůži.

„Asi hodinu po té, co část Bostonu zasáhlo zemětřesení, tu uhodila vichřice. Byl jsem sice schopen kompenzovat náhlý poryv větru, ale ne dost rychle.“

To dávalo smysl. „To zemětřesení bylo vážně divný, Raphaeli. Zasáhlo hrozně malý místo.“ Natáhla ruku a s delikátní přesností mu začala prsty přejíždět přes oblouk křídla.

Eleno. Jeho varování se pousmála. Naklonila hlavu a přejela mu rty po čelisti.

„To zemětřesení?“

Než sklonila hlavu, aby ho políbila na krk, setkala se s pohledem nekonečné modři, té nejhlubší části oceánu. Zaťal jí prsty ve vlasech, ale jeho mocné tělo zůstávalo stále uvolněné. Archanděl odpočíval v objetí své družky.

„Říkáš, že se ti zdálo, že všichni upíři byli přitahováni k té samé konkrétní oblasti?“

Jeho hrudník se pod jejím dotekem uvolněně zvedal a klesal a jeho srdeční rytmus byl silný a pravidelný.

„Jo,“ odpověděla a zuby mu přejela po místě na krku, kde ho před chvílí políbila. „Zdálo se mi, že tam měl namířeno dokonce i ten, na kterýho jsme narazili až potom.“ Jen ho během cesty přepadla chuť po krvi, která ho připravila o všechny další myšlenky. „Ale já měla spíš na mysli, že se to zemětřesení soustředilo jenom na místo, kde stála naše helikoptéra.“

Nesoustředilo se na helikoptéru, ale na tebe.

Elena se zašklebila. „Tomuhle závěru jsem se snažila vyhnout.“

Raphael jí zatahal za vlasy, které držel sevřené v dlani a zaklonil jí hlavu dozadu – tentokrát se ale polibku nedočkala. „Máš na obličeji spousty odřenin.“ Zvedl druhou ruku, chytil ji za bradu, a aby mohl lépe zhodnotit její zranění, otočil jí hlavu do strany. „Odřela sis několik vrstev kůže.“

Elena neprotestovala. Konec konců, před ne tak dlouhou dobou mu přikázala, aby se svlékl, aby mohla zhodnotit jeho zranění. „Není to tak hrozný.“

Po pravdě měla pocit, že se jí kůže na obličeji už začínala hojit – daleko rychleji, než by se hojila člověku.

Toto uvědomění jí zasáhlo jako blesk z čistého nebe – uvědomění, že už nebyla smrtelnicí.

„Bude trvat alespoň dva dny, než se to zahojí,“ řekl a pustil jí bradu. „Taky máš modřiny na žebrech a na bocích.“

„Kdy si měl čas si toho všimnout?“ Vstala a obkročmo se mu posadila na klín. Rukama se ho chytila kolem krku a přitulila se k němu, aby ho mohla políbit na pulsující tep. Pohltil jí láskyplný pocit. Nikdy dříve se s nikým necítila natolik příjemně, aby se tomu takhle poddala. „Zdálo se mi, že si byl daleko víc zaujatej jinejma částma mý anatomie.“

Na bocích ucítila mokré ruce. „Jak moc tě to bolí?“ Smyslné rty, oči přetékající temným mužným příslibem, ale z výrazu jeho tváře bylo jasné, že dokud nevyjde s pravdou ven, nic zajímavějšího se dít nebude.

Povzdychla si a ukázala si na žebro. „Tohle mě bolí, ale asi ne tak moc, protože když jsme prováděli ty gymnastický kousky v ložnici, tak jsem o tom vůbec nevěděla.“ Její téměř bolestná touha se ho dotýkat, vzít si ho a nechat ho, aby si ji vzal, převálcovala jakékoli jiné pocity a potřeby.

„Moje levý křídlo je trochu citlivý – asi jsem si v něm natáhla nějakej sval.“ Zvedla ruce do vzduchu. „A tyhle řezný rány se už hojej.“

Raphael zvedl ruku a v dlani se mu vznítil modrý plamen. Připomnělo jí to, jak obrovské množství moci a síly v sobě ukrývá a stáhl se jí žaludek. Ale tento plamen neubližoval. Jakmile jí položil dlaň na žebra, cítila jen hluboko jdoucí teplo, které se jí prosakovalo až do kostí.

„Oh!“ Jakmile se ty příjemné pocity rozšířily jako jiskření elektrického žáru a zamířily na místa, kde byla zraněná nejvíce, unikl jí tichý výkřik. Nepatrné zbytky tepla jí ale pronikly do každé žíly i do každé artérie… a Elena v tom pocítila i příchuť sexu, která měla s léčením pramálo společného. „Archanděli, jestli se každej cejtí takhle, když ho léčíš,“ řekla zastřeným hlasem, „tak s tim asi budu mít trochu problém.“

Na jeho rtech se neobjevil ani náznak úsměvu, ale v hlase, který se ozval v její mysli, poznala hříšné pobavení. Tohle je speciální směs, Eleno a je jen pro tebe.

Naposledy, když jí řekl něco podobného, jí zasypal andělským prachem. Byl erotický, exotický a měl zaplavit každičký kousek její kůže třpytícím se vzrušením.

„To ráda slyšim,“ odpověděla a předklonila se, aby ho mohla kousnout do spodního rtu. „V tom případě totiž můžeš uzdravovat i ostatní.“

Tvé povolení oceňuji.

Jeho vážně řečenému prohlášení, v kombinaci s hříšnou smyslností, kterou zaregistrovala v jeho pohledu, se pousmála. Jeho pohled… pro ni byl stále nový. Raphael totiž tomu mladému andělu, kterým kdysi býval – lehkomyslnému, divokému a domýšlivému – dovolil vyplout na povrch jen zřídka. Ale když to udělal… „Už si skončil?“ zamumlala proti jeho rtům.

Místo odpovědi jí dlaněmi sklouzl na boky a přitáhl si ji blíž k ocelově tvrdému hladu svého těla. „Pojď, lovkyně,“ řekl a zuby jí přejel po citlivé křivce mezi ramenem a krkem, „vem si mě.“

A ona to udělala.